Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo.

A hle – ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají.

Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš-li, postavím tu tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“

Když ještě mluvil, zastínil je najednou světlý oblak, a hle – z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, v něm jsem si zalíbil; toho poslouchejte!“

Jak to učedníci slyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli.

Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte, nebojte se!“ Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše.

Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých.“

(Matouš 17,1-9)

Inspirací pro tuto ikonu mi byla ikona Proměnění od Theofana Řeka (přelom 14. a 15. století). Jelikož jeho ikona je obřích rozměrů (184 x 134 cm), bylo nutné ji na ploše 40 x 30 cm značně zjednodušit a vzdát se některých detailů (Kristus s učedníky vystupující na horu a sestupující z hory).

Pokud byste chtěli nad touto ikonou bádat opravdu detailně, můžete si přečíst třeba magisterskou práci Lenky Fílové, která je dostupná online: FÍLOVÁ, Lenka. VÝKLAD IKONY PROMĚNĚNÍ OD THEOFANA ŘEKA. Č. Budějovice, 2017. diplomová práce (Mgr.). JIHOČESKÁ UNIVERZITA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH. Teologická fakulta

(pro detailní zobrazení klikni na obrázek)

Inspirací a vodítkem k napsání této ikony pro mě byla ikona Trojice Andreje Rubleva, jejímž východiskem je návštěva tří mužů u Abraháma u božiště Mamre (Gn 18,1–16). Církevní otcové vidí v tomto textu předobraz trojičního tajemství. Abrahám je oslovuje střídavě v jednotném a množném čísle, je si jistý, že ho navštívil Hospodin. V pravoslavné církvi je tento motiv jediným legitimním zobrazením Trojice. Často bývá scéna doplněna o postavy Abraháma (vlastně tehdy ještě Abrama) a Sáry, případně služebníka porážejícího tele. Rublev kompozici zjednodušil na samé „jádro“ a zdokonalil využitím geometrické symboliky kruhu, trojúhelníka, opakováním – a tedy zdůrazněním –  tvaru kalicha či mísy, v níž spočívá hlava obětního zvířete (tvar kalicha kopírují vnitřní kontury vnějších postav, uvnitř je anděl oděný do stejného roucha, v němž se zobrazuje Kristus) a promyšleným použitím atributů i gest postav. Díky tomu ikona vystihuje velmi silně esenci tohoto nepostižitelného tajemství. Proto jsem se snažila minimalizovat své vlastní úpravy, ačkoli bylo nutné některé detaily doplnit (originál je poškozen) a přistoupit také ke zjednodušení. Původní ikona má 114,5 x 141 cm a já jsem pracovala s deskou 30 x 40 cm.

Podrobnosti k výkladu si můžete přečíst například zde: http://www.cestykatecheze.cz/casopis/2009-2/Ikona-Trojice.html

(pro detailní zobrazení klikni na obrázek)

Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. A z nebe promluvil hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“ (Matouš 3,16-17)

KRISTUS

stojí v Jordáně, oblečený pouze bederní rouškou bílé barvy (barva ráje, světla, čistoty), tj. právě tak, jak bude jednou viset na kříži. Žehná.

JAN KŘTITEL

stojí výše než Kristus, avšak v postoji klanění, hluboké úcty (Já bych měl být pokřtěn od tebe a ty přicházíš ke mně?) a poslušnosti (Připusť to nyní, neboť tak je třeba, abychom naplnili všechnu spravedlnost. (Matouš 3,14-15)).
Pod Janem je strom a sekyra, odkaz na jeho kázání u Jordánu, platící pro všechny, kdo stojí o obmytí křestní vodou: „Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.“ (Matouš 3,10)

ANDĚLÉ

drží Kristův oděv. Klaní se Synu člověka, v němž rozeznávají Syna Božího.

JORDÁN

Voda symbolizuje časnost. Také personifikace pramene (v horní části), řeky (vlevo dole) a moře (vpravo dole) připomínají, že i pozemský lidský život pramení, plyne a ústí. Je to „úsečka“, v níž ale stojí Kristus, jemuž se otvírá nebe. Kristus spojuje naši časnost s věčností. Postupným sjednocováním s Kristem získává náš život věčný rozměr.
Jiným pohledem na tutéž skutečnost je očištění od hříchů. K Bohu nemůže nikdo přijít neočištěn. Voda užívaná k očistě těla symbolizuje očistu vnitřní. Hříchy Janem pokřtěných lidí stekly do Jordánu. Tím, že se do stejné vody noří Ježíš, bere je na sebe a osvobozuje od nich každého, kdo se s Ním spojí.
Voda je těsně spojena s Duchem svatým. Duch Boží, který se vznášel na počátku nad vodami, vznáší se nad nimi v podobě holubice znovu, aby sestoupil na Krista a zůstal na Něm. Na nás je, abychom pochopili a naučili se prožívat skutečnost, že i na nás Duch sestoupil a přeje si zůstat, že i nám platí slova „Toto je můj milovaný syn, dcera.“
Do této skutečnosti – do Ducha – však každý proniká postupně. I o tom hovoří personifikace pramene, řeky a moře. Jejich přítomnost spolu s rybami evokuje vzpomínku na Ezechielovo proroctví: „Přivedl mě znovu ke vchodu do domu. A hle, zespodu prahu domu vytékala k východu voda; průčelí domu je totiž obráceno k východu a voda tekla dolů zpod pravého boku domu na jižní straně oltáře. A vyvedl mě branou severní a vedl mě venku okolo k vnější bráně směrem na východ. A hle, voda se řinula z pravého boku. Když odcházel ten muž na východ, měl v ruce měřicí šňůru. Odměřil tisíc loket a provedl mě vodou; vody bylo po kotníky. Znovu odměřil tisíc a provedl mě vodou; vody bylo po kolena. Odměřil další tisíc a provedl mě; vody bylo po bedra. Odměřil ještě tisíc a potok nebylo možno přebrodit; voda vystoupila a muselo se v ní plavat; byl to potok, který se nedal přebrodit. Řekl mi: „Vidíš, lidský synu?“ Vedl mě dál a znovu mě přivedl k břehu toho potoka. Když jsem se tam vrátil, hle, na břehu potoka bylo po obou stranách velmi mnoho stromoví. I řekl mi: „Tato voda odtéká do východního obvodu, teče dolů do Araby a vlévá se do moře. Tam, kde vtéká do moře, stávají se vody zdravými. Každý hemžící se živočich bude žít tam, kam se vlévá potok. A ryb bude velmi mnoho. Neboť kam se vlévají ony vody, stávají se zdravými a zůstane naživu všechno tam, kam se ten potok vlévá. I postaví se u něho rybáři; od Én-gedí až k Én-eglajimu se budou rozprostírat jejich sítě. Ryb rozličného druhu bude velmi mnoho jako ryb ve Velkém moři. Bahna a louže jeho, kteréž se neopraví, soli oddány budou. (Ezechiel 47,1-11; citace z ekumenického překladu, kromě posledního verše, který jsem pro větší významovou přesnost přepsala z překladu kralického)

(pro detailní zobrazení klikni na obrázek)

Předlohou k této ikoně je starobylá ruská ikona z XII. století, přináležící k  tzv. Novgorodské škole

STAŘEC NA TRŮNU

V horní části ikony je zobrazen „Starý dnů“ z knihy proroka Daniela: „Viděl jsem, že byly postaveny stolce a že usedl Starý dnů. Jeho oblek byl bílý jako sníh, vlasy jeho hlavy jako čistá vlna, jeho stolec – plameny ohně, jeho kola – hořící oheň…“ (Daniel 7,9).

 HOLUBICE

Holubice sestupující z nebe je tradičním symbolem Ducha svatého. Sestupuje na Marii, která se tím samým okamžikem stává Matkou Boží, Matkou Vtěleného Slova: Kristus – Logos je zobrazen uvnitř Marie.

ČERVENÁ NIT

Maria tká nachovou látku pro chrámovou oponu (srv. Jakubovo protoevangelium). Je tím vyjádřen její aktivní podíl na stavbě chrámu novozákonní církve.

GESTO GABRIELA

Tři natažené prsty upomínají na Trojici, palec spojený s prsteníkem symbolizují spojení božské a lidské přirozenosti, k němuž má právě dojít.

(pro detailní zobrazení klikni na obrázek)

KOMPOZICE

Střed ikony tvoří jeskyně s jeslemi a narozeným Ježíšem, u níž leží Maria. Ikonu je možné vnímat rozděleně na část horní (vztahující se k Božím věcem a tajemstvím) a dolní (vztahující se k lidství). Z nebe vychází jediný paprsek, který se v prostoru jeskyně dělí na tři (připomínka trojjediného Boha a zároveň hvězdy, za níž šli mudrci). Vlevo dole sedí Josef, před ním stojí pokušitel, vnášející do jeho duše pochybnosti (srov. apokryfní texty). Vpravo porodní báby Zelomi a Salome koupou malého Ježíška (Jakubovo protoevangelium). V levém horním rohu mudrci následují hvězdu.

Maria je ze všech lidí zobrazených na ikoně největší, čímž se připomíná velikost jejího významu v plánu spásy. Narozený Ježíš je oproti ní mnohem menší, než je reálný rozdíl velikosti matky a dítěte. Tím má vyniknout Jeho kenoze, umenšení. Zároveň je to odkaz na hořčičné semeno, menší než ostatní semena, z něhož má vyrůst velký strom, poskytující útočiště ptákům. K tomuto semenu Ježíš přirovnal Boží království, jehož On sám je zosobněním. Zvlněná země zas připomíná podobenství o kvasu, který žena (Maria) zadělala do tří měřic mouky (do světa; do duše), aby prokvasil všechno. Opět je řeč o Božím království, a tedy o Kristu.

JESKYNĚ

Vnitřek je tmavý, černý, připomínka temnot a stínu smrti, duchovního zbloudění, zla a hříchu, z nichž nás přišel Kristus – Světlo (Jan 1,4-5.9) – vysvobodit (Iz 8,22-9,1). Žít znamená přebývat v tomto Světle, realizovat božské. Světlo pronikající temnoty zároveň připomíná Kristovo sestoupení do pekel. Obě události jsou vstupem Boha do společenství, které povznáší k sobě. Ježíšek je zabalený v plenkách, které však více připomínají pohřební plátna, do nichž bude jednou omotán. Podobně jesle mají podobu oltáře, ale též hrobu (viz Ukládání). Obojí odkazuje na Ježíšovu oběť, k níž Jeho život od počátku směřoval. Vůl a osel jsou odkazem na stížnost Boha z proroka Izajáše: „Vůl zná svého hospodáře a osel jesle svého pána, mne však Izrael nezná, můj lid je nechápavý“ (Iz1,3).

MARIA

Matka Boží je matkou Krále, její lůžko má tedy barvu královskou, červenou, která svou symbolikou zároveň odkazuje na tvůrčí sílu Boha, život, vzkříšení. Hvězdy jejího oděvu připomínají její panenství před porodem, při něm i po něm. Zlatem hvězd je vyjádřena božská podstata tohoto zázraku.

Maria se dívá na pochybujícího Josefa: soucítí se všemi, kdo jsou trápeni pochybnostmi a přimlouvá se za ně.

ANDĚLÉ

Svou přítomností potvrzují přítomnost Boha. Na ikoně je zřejmá jejich „pracovní náplň“: klanět se Bohu a jako Boží vyslanci vést k Němu lidi. Ruce skryté v oděvu vyjadřují úctu a podřízenost.

JOSEF

„Čistý Josef se srdcem plným zmatku a rozporných myšlenek znejistěl. Věděl, že jsi dosud nepoznala manželské objetí a zapochyboval o Tobě…“ (Akatist k Matce Boží; srov. Matouš 1,19-21). Nejistotě a pochybnostem se na cestě k Bohu nikdo nevyhne, obojí patří k lidství a souvisí s naším omezeným poznáním.  Josef je zde zachycen právě v tomto stavu za všechny, kdo si probojovávají svoje bitvy o postup do hlubších vrstev duše, k hlubšímu a důvěrnějšímu spojení s Bohem. Za všechny, jimž se hroutí přirozené představy o životě, o tom, co by jak mělo správně být, o duchovní cestě, o vztazích. Josef z toho boje vyšel vítězně, nechal si to všechno vzít, aby přijal koncepci Boží. Utrpení způsobeném pochybnostmi se však ani on vyhnout nemohl.

PASTÝŘI A OVCE

„A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově…“ (Lukáš 2,8-11) „Pastýři slyšeli anděly opěvovat příchod Krista mezi nás. Běželi k Němu jako k Pastýři a divili se, že jako nevinný beránek přijímá potravu z Panny na jejím klíně…“ (Akatist k Matce Boží)

Vtělení Boha a Jeho vstup do hmotného světa v hmotné podobě není záležitost jen pro někoho, pro elitní zbožné vrstvy, pro intelektuály…je to výzva i naděje pro všechny. Jako první tuto zvěst slyší právě lidé z vrstvy nejchudší, „nejhrubší“, lidé dostatečně prostí a „duchovním balastem“ nezatížení, aby byli schopni ji přijmout. Ovce jako obětní zvíře opět odkazuje na Ježíšovo poslání. Zároveň upomínají na Krista jako na Dobrého Pastýře, který volá své ovce jménem a položí za ně svůj život, či na Dveře, skrz něž „kdo vejde, bude zachráněn, bude vcházet a vycházet a nalezne pastvu“ (Jan 10,1-18).

OMÝVÁNÍ JEŽÍŠE

Připomíná, že se vtělený Bůh od jiných novorozenců ničím neliší a vyjadřuje potřebu duchovní očisty (křest, pokání).

MUDRCI (MÁGOVÉ)

„Mudrci spatřili hvězdu k Bohu směřující a šli za její září. Bezpečně jim svítila při hledání Mocného, Pána. Když došli k nedosažitelnému Bohu, radostně zvolali: Aleluja!“(Akatist k Matce Boží, srov. Matouš 2,1-12)

„Když (mudrci) spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí“ (Matouš 2,10). Radost patří k základním příznakům víry a působení Boha na duši člověka.

„Od východu přišli do Betléma mudrci, aby se poklonili Pánu; otevřeli své pokladnice a obětovali mu vzácné dary: zlato velikému Králi, kadidlo pravému Bohu a myrhu k jeho pohřbu. Aleluja.“ (Liturgie hodin)

Je zvláštní, že právě ony mágy napadlo vážit cestu dlouhou několik tisíc kilometrů, aby se mohli poklonit narozenému dítěti. (Proč to nenapadlo židovské znalce zákona?) Je zřejmé, že mágům nechybělo poznání zejména dvojího druhu: 1) Znali řeč hvězd a dokázali ji dešifrovat. 2) Pochopili míru důležitosti toho, co rozluštili, pro jejich osobní život i pro svět, což není možné bez určité duchovní praxe (modlitba). Poznání pouze intelektuální by těžko mělo sílu podnítit je k takové cestě.

(pro detailní zobrazení klikni na obrázek)

KRISTUS

Barvy Kristova oděvu odpovídají tradici znázorňování Ježíše v situacích během Jeho pozemského života: purpurový chitón, tmavě modrý až zelený plášť (himation), šerpa na pravém rukávu. V levé ruce drží svitek (Logos), žehnajícím gestem pravé ruky probouzí Lazara: Jeho požehnání znamená pro mrtvého život.

LAZAR

Zemřelý vyšel, měl plátnem svázány ruce i nohy a tvář zahalenu šátkem. Ježíš jim řekl: „Rozvažte ho a nechte odejít!“ (11,44).
Lazar vychází omotán pohřebními plátny. Je to znamení: jeho probuzení (doslovný překlad řeckého nápisu) je jen dočasný návrat do života, který bude za nějaký čas znovu smrtí ukončen. Vzkříšení Ježíše bude jiného druhu. Jeho plátna zůstanou ležet v hrobě a smrt nad Ním svou moc definitivně ztratí. Šátek z Lazarovy tváře již sňal vedle něho stojící chlapec. Odráží se v ní bolest i prožitá úzkost, kterou již má za sebou, i námaha posledních minut, kdy musel svázaný a poslepu vyjít po strmých schodech mezi různými překážkami z hrobu ven, při čemž jediným orientačním záchytným bodem byl pro něho Ježíšův hlas. Poté, co prošel smrtí, je opět vrácen do života, bohatší o bolestnou zkušenost, kterou nikdo z jeho blízkých nepoznal a nemá tedy šanci mu plně porozumět. S touto samotou se také bude muset vyrovnat. Ježíš ho zavolal, aby žil. Bude rozvázán – svobodný – bude moci odejít, kam chce. Kam půjde? Fyzicky možná odejde do ústraní, aby si mohl do hloubky uvědomit a poskládat v sobě všechno, co v posledních dnech prožil. Tak velké a bolestné záležitosti člověk není schopen zpracovat okamžitě. Vnitřně nastupuje cestu větší podobnosti s Kristem. Stal se živým dokladem toho, že „ty (Otče) jsi mě poslal“ (11,42), a tím trnem v oku Ježíšovým nepřátelům, kteří i jemu od této chvíle budou usilovat o život (12,10). Rozvázání a odejití je také symbolem svobody, kterou přináší život v Kristu, život Ducha. Člověk žijící novým životem, tj. stále obrácený k Bohu a hledající vztah s Ním, odkládá svou starou „podobu“, utvářenou zákonem, plněním nařízení a vyhýbání se zákazům. Nenechává se určovat „zvenčí“, protože nachází svou pravou podobu – podobu Boží (Gn1,26) – uvnitř.

MARTA A MARIE

Obě přicházejí k Ježíši, každá svým typickým způsobem: Marta klečí vzpřímeně, dívá se Kristu do tváře a komunikuje s Ním (11,21-22.24.27.39): Její šat má jasně červenou barvu, barvu vzkříšení (právě jí říká Kristus „Já jsem vzkříšení a život“), životní energie a aktivity. Martu však charakterizuje nejen aktivita vnější, tradičně spojovaná se službou projevovanou navenek (srov.Lk10,40n, J12,2). Toto nastavení se týká i vnitřního života. Marta je žena, která vychází Ježíšovi naproti (11,20) v době, kdy její sestra zůstává doma. Upřímně a beze všeho přikrašlování pojmenovává a vyjevuje, co má v sobě. Tím dovoluje Ježíši, aby její myšlenky poopravil, dotáhl, dokonce aby ji (před ostatními!) napomenul. Pro svou touhu po Bohu neváhá riskovat. A každá věta, kterou si takto s Ježíšem vymění, ji posouvá o krok dál.
Maria je na ikoně zobrazena na místě, na němž se v Písmu vždy a neomylně vyskytuje: u Ježíšových nohou (11,32;12,3;Lk10,39). Barva jejího oděvu je temná jako tůň, jako hloubka její lásky k Ježíši i k zemřelému bratrovi. Maria naslouchá, většinou mlčí (v celém Písmu je zachycena pouze jedna její věta, kterou navíc už před ní vyslovila její sestra – 11,21.32), čeká, přijímá, prožívá a miluje až na dno svého nitra, z něhož nechává tryskat slzy.

SKUPINA UČEDNÍKŮ

Stojí těsně při Ježíši. Jan si přikrývá nos v očekávání rozkladného zápachu po odvalení kamene (11,39).

SKUPINA ŽIDŮ

Jejich tváře a postoje vyjadřují soustrast (11,19), ale též očekávání a otázky, jež si kladou (11,36-37).

STAVBA V POZADÍ

Má připomenout blízkost Jeruzaléma. Betanii od něho dělila pouze necelá hodina cesty. Časově je však již na dohled také Kristovo utrpení, které měl v Jeruzalémě podstoupit. Bylo totiž „krátce před židovskými velikonocemi“ (11,55).

STROM

Stromek nad Lazarovým hrobem symbolizuje život a spojení země s nebem.

(pro detailní zobrazení klikni na obrázek)

BUDOVY

Kamenná budova nad Marií a otevřená terasa nad archandělem Gabrielem symbolizují Starou a Novou smlouvu, jejichž rozhraní okamžik zvěstování a Mariina přijetí tvoří. Smlouva nová již není pouze pro uzavřený okruh židovského národa. Je otevřená do všech světových stran, všem, kteří chtějí.

Stavba s otevřeným vstupem (nad Marií) také ukazuje Marii jako Bránu nebeskou, skrze kterou vstoupil do světa Bůh.

Barva budov odráží červánky úsvitu nového dne. Rodí se něco docela nového: Bůh se spojuje s lidskou přirozeností, vstupuje dosud nevídaným způsobem do hmotného světa. Je to ráno, které má pokračovat. Ke spojení s Bohem je povolán a zván každý člověk.

ČERVENÁ NIT

Maria tká nachovou látku pro chrámovou oponu (srv. Jakubovo protoevangelium). Je tím vyjádřen její aktivní podíl na stavbě chrámu novozákonní církve.

GESTO GABRIELA

Tři natažené prsty upomínají na Trojici, palec spojený s prsteníkem symbolizují spojení božské a lidské přirozenosti, k němuž má právě dojít.

(pro detailní zobrazení klikni na obrázek)

Hle, můj služebník bude mít úspěch,
Zvedne se, povznese a vysoko se vyvýší.
Jak mnozí ztrnuli úděsem nad tebou!
Jeho vzezření bylo tak znetvořené,
že nebyl podoben člověku,
jeho vzhled takový,
že nebyl podoben lidem.
Avšak on pokropí mnohé pronárody krví,
před ním si králové zakryjí ústa,
protože spatří, co jim nebylo vyprávěno,
porozumějí tomu, o čem neslyšeli.

Izajáš 52,13-15

OSOBY POD KŘÍŽEM

MARIA: U Ježíšova kříže stála jeho matka… (Jan 19,25)

ŽENY: Zpovzdálí se dívaly také ženy, mezi nimi i Marie z Magdaly, Marie, matka Jakuba mladšího a Josefa, a Salome, které ho provázely a staraly se o něj, když byl v Galileji, a mnohé jiné, které se spolu s ním vydaly do Jeruzaléma(Marek 15,40-41).

JAN: Dívá se na Marii. Potom řekl tomu učedníkovi: „Hle, tvá matka!“ V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě. (Jan 19,27)

SETNÍK: A když uviděl setník, který stál před ním, že takto skonal, řekl: „Ten člověk byl opravdu Syn Boží.“ (Marek 15,39)

HRADBY

Nesl svůj kříž a vyšel z města na místo zvané Lebka, hebrejsky Golgota. Tam ho ukřižovali… (Jan 19,17-18)

Vždyť těla zvířat, jejichž krev vnáší velekněz do svatyně jako oběť za hřích, spalují se za hradbami (řecky doslova „mimo tábor“). Proto také Ježíš trpěl venku za branou, aby posvětil lid svou vlastní krví. Vyjděme tedy s ním za hradby, nesouce jeho potupu….(Židům 13,11-13; srv.Leviticus 4,1-12)

HORA

Golgota se překládá jako Lebka nebo Holý vrch. Hora je místo, kde se stýká nebe se zemí, místo bohoslužby, místo oběti.

LEBKA

Lebka v dutině hory patří podle tradice Adamovi. Kristus, Nový Adam, napravuje svou láskou až k smrti Adamův odpad od Boha, pýchu, sobectví a nelásku, jimiž si přivodil vyhnání z ráje, Boží zákaz přístupu ke stromu života, a tedy smrtelnost.

(pro detailní zobrazení klikni na obrázek)

Potom požádal Piláta Josef z Arimatie – byl to Ježíšův učedník, ale tajný, protože se bál Židů – aby směl Ježíšovo tělo sejmout z kříže. Když Pilát k tomu dal souhlas, Josef šel a tělo sňal. Přišel také Nikodém, který kdysi navštívil Ježíše v noci, a přinesl asi sto liber směsi myrhy a aloe. Vzali Ježíšovo tělo a zabalili je s těmi vonnými látkami do lněných pláten, jak je to u Židů při pohřbu zvykem. V těch místech, kde byl Ježíš ukřižován, byla zahrada a v ní nový hrob, v němž dosud nikdo nebyl pochován. Tam položili Ježíše, protože byl den příprav a hrob byl blízko. (Jan 19,38-42)

(pro detailní zobrazení klikni na obrázek)