Apoštol, jeden z prvních učedníků Ježíše Krista, zemřel na kříži ve tvaru X. Na ikoně drží v ruce svitek jako symbol Slova, které hlásal. Červený chitón ukazuje na jeho mučednickou smrt a na věčný život, zelená barva pláště je barvou bujícího života pozemského.

(pro detailní zobrazení klikni na obrázek)

Popis v hebrejštině: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“

(pro detailní zobrazení klikni na obrázek)

Přemyslovská princezna, dcera krále Přemysla Otakara I., žila ve 13. století. Je zakladatelkou jediného původního českého řeholního řádu Křížovníků s Červenou hvězdou. Vstoupila do kláštera klarisek, který v Praze založila, a stala se v něm první abatyší. Proto je zobrazena v řeholním oděvu klarisek, v ruce drží model kostela, patřícího ke klášteru „Na Františku“.

(pro detailní zobrazení klikni na obrázek)

Dvě ikony zobrazující zakladatele mužské a ženské větve benediktinského řádu, sourozence Benedikta a Scholastiku. Oba mají v ruce berlu jako symbol pastýřského úřadu (opat, abatyše). Benedikt drží v ruce řeholi jím založeného řádu, Scholastika holubici. V podobě holubice viděl Benedikt její duši, když opouštěla tento svět.

(pro detailní zobrazení klikni na obrázek)

Žil ve 4. století, byl římským vojákem, poté poustevníkem a biskupem v Tours. Legenda praví, že ho jednou oslovil žebrák s prosbou o almužnu. Martin tehdy neměl, oč by se s ním mohl rozdělit, rozpůlil tedy svůj důstojnický plášť, aby se žebrák měl do čeho zahalit. V noci pak viděl ve snu Ježíše, oděného jeho polovinou pláště. Legenda je tedy „vtělením“ Ježíšových slov: „Cokoli jste učinili jednomu z mých nejmenších bratří, mně jste učinili“ (Matouš 25, 40).

(pro detailní zobrazení klikni na obrázek)

Člověk soudí podle zdání, Hospodin vidí do srdce.

Hospodin řekl Samuelovi: „Jak dlouho ještě budeš nad Saulem truchlit? Já jsem ho zavrhl, aby nad Izraelem nekraloval. Naplň svůj roh olejem a jdi, posílájm tě k Jišajovi Betlémskému. Vyhlédl jsem si krále mezi jeho syny.“ Samuel se zdráhal: „Jak mohu jít? Saul o tom uslyší a zabije mě.“ Hospodin řekl: „Vezmeš s sebou jalovici a řekneš: „Přicházím obětovat Hospodinu.“ Na obětní hod pozveš Jišaje a já ti dám vědět, co máš dělat. Pomažeš mi toho, o němž ti povím.“ Samuel vykonal, co řekl Hospodin. Když přišel do Betléma, vyděšení starší města mu spěchali vstříc s otázkou: „Přinášíš pokoj?“ Odvětil: „Pokoj. Přišel jsem obětovat Hospodinu. Posvěťte se a půjdete se mnou k obětnímu hodu.“ Pak posvětil Jišaje a jeho syny a pozval je k obětnímu hodu. Když se dostavili a on spatřil Elíaba, řekl si: „Jistě tu stojí před Hospodinem jeho pomazaný.“ Hospodin však Samuelovi řekl: „Nehleď na jeho vysokou postavu, neboť já jsem ho zamítl. Nejde o to, nač se dívá člověk. Člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin však hledí na srdce.“ Jišaj pak zavolal Abínádaba a předvedl ho před Samuela. On však řekl. „Hospodin si nevyvolil ani toho.“ Jišaj tedy předvedl Šamu. Řekl: „Hospodin nevyvolil ani toho.“ Tak předvedl Jišaj před Samuela svých sedm synů, ale Samuel řekl: „Žádného z nich Hospodin nevyvolil.“ A Samuel se Jišaje otázal: „To jsou všichni mládenci?“ Jišaj odvětil: „Ještě zbývá nejmladší, ten však pase stádo.“ Samuel Jišajovi poručil: „Pošli pro něj! Nebudeme stolovat, dokud sem nepřijde:“ Poslal tedy pro něj a dal ho přivést. Byl ryšavý, s krásnýma očima a pěkného vzhledu. Tu řekl Hospodin: „Nuže, pomaž ho! To je on.“ Samuel tedy vzal roh s olejem a pomazal ho uprostřed jeho bratrů. A duch Hospodinův se Davida zmocňoval od onoho dne i nadále. Samuel pak hned nato odešel do Rámy.

1.Samuelova 16,1-13

SAMUEL

Nejvýraznější postava na ikoně, stejně jako je nejvýraznější v biblickém textu. K Samuelovi hovoří Hospodin a on je vykonavatelem a zprostředkovatelem Jeho slova. Proto má také v levé ruce svitek, symbolizující Boží Slovo. Jeho důležitost je naznačena také klávem – zlacenou šerpou na pravém rukávu. Jedná se původně o část antického oděvu, kterou se vyznačovaly osoby ve vysokých státnických funkcích. Samuel je ve službách Nejvyššího. Nadpřirozený původ jeho služby vyjadřuje zlatý assist na klávu, neboť zlatá je barva božství.

Tmavý purpur Samuelova pláště vede k zamyšlení především dvěma směry. Prvním je královský původ i účel prorokova pověření: Král Hospodin ho posílá pomazat Davida, aby kraloval nad Jeho vyvoleným lidem. Druhým je tajemství, kterým je jeho práce zahalena. Samuelova komunikace s Bohem je pro ostatní jakoby zahalená do temnoty. Druzí lidé do ní nevidí, jen Bůh a Samuel, který pak reprodukuje Izraeli to, co se ho týká. Temná barva pláště připomíná zároveň tajemství komunikace každého jednotlivého člověka s Bohem a jeho individuální cesty ke spojení s Ním. Temnota nenabízí nic pro oči, které „soudí podle zdání“, zato bystří nitro, aby se naladilo na frekvenci Boží. Takové naladění je pak předpokladem, aby v člověku vyrašil a rozbujel se život, na což upozorňuje zelená barva prorokova chitónu.

 DAVID

Davidovo místo je zhruba ve středu ikony. Je tedy nejdůležitější, pro něho se děje to, co je na ikoně zobrazeno, ačkoli i on je a vlastně celý život zůstane služebníkem Božím. Proto je také zobrazen v šatu pastýře, tak jak přišel od stáda, a v pokorném přijímajícím postoji. Jeho královská hodnost bude zároveň pastýřskou službou, stejně jako tomu má být u Mesiáše, který z Davidova rodu vzejde.

Toto praví Hospodin zástupů: Vzal jsem tě z pastvin od stáda, abys byl vévodou nad mým lidem, nad Izraelem. Byl jsem s tebou, ať jsi šel kamkooi. Vyhladil jsem před tebou všechny tvé nepřátele. Tvé jméno jsem učinil tak veliké, jako je jméno velilkánů na zemi… Hospodin ti oznamuje, že vybuduje dům tobě. Až se naplní tvé dny a ty ulehneš ke svým otcům, dám po tobě povstat tvému potomku, který vzejde z tvého lůna, a upevním jeho království. Ten vybuduje dům pro mé jméno a já upevním jeho královský trůn navěky. Já mu budu Otcem a on mi bude synem… (2.Samuelova 7,8-14)

Ne mocí ani silou, nýbrž mým Duchem, praví Hospodin zástupů. (Zacharjáš 4,6)

Plésej velice, dcerko Sionská, prokřikuj, dcerko Jeruzalémská. Aj, král tvůj přijde tobě spravedlivý a spasení plný, chudý a sedící na oslu, totiž na oslátku mladém. (Zacharjáš 9,9 – Kralická bible)

VÝHONEK

I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce. Na něm spočine duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy. Bázní Hospodinovou bude prodchnut. Nebude soudit podle toho, co vidí oči, nebude rozhodovat podle toho, co slyší uši, nýbrž bude soudit nuzné spravedlivě, o pokorných v zemi bude rozhodovat podle práva. (Izajáš 11,1-4)

Výhonek má osm větviček a na každé sedm lístků. Sedmička je plnost pozemského dobra, je to číslo tohoto světa. V popisu stvoření na konci sedmého dne není závěrečná formule „a byl večer, bylo jitro…“, protože sedmý den trvá dosud, v sedmém dni žijeme. Osmička sedmičku přesahuje. Není jen tento svět, ale i svět Boží, k němuž se ten náš vztahuje a z kterého vlastně také pochází. O osmém dni se říká, že je to den Mesiáše. Mesiáš není jen z tohoto světa, je seslaný z nebe od Boha. Osmý den také vstal Kristus z mrtvých. Sedm Davidových synů, ačkoli byli z lidského hlediska krásní a zdatní, nebylo použitelných pro Boží záměry s Izraelem. Na krále byl pomazán až osmý – David. Na druhou stranu osmička sedmičku potřebuje, jelikož následuje až za ní. Stejně je tento svět pro člověka předpokladem a prostředkem ke spojení s transcendentním Bohem, najde-li k němu správný přístup. Jišaj znázorňuje stejnou záležitost barevně zeleným pláštěm a modrým chitónem (zelená = pozemský život, modrá = nebeská pravda, transcendence).

DŮM

V ikonopise často jedno zobrazení obsahuje několik významových rovin. Do domu Jišajova přišel Samuel pomazat Davida. V přeneseném významu se jedná o Jišajův „dům“ jakožto rodinu, která je na ikoně zachycena také osobně. Ve významu prorockém pak odkazuje na Mesiáše a na slib Hospodina Davidovi:  Hospodin ti oznamuje, že vybuduje dům tobě.

(pro detailní zobrazení klikni na obrázek)

Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. A z nebe promluvil hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“ (Matouš 3,16-17)

KRISTUS

stojí v Jordáně, oblečený pouze bederní rouškou bílé barvy (barva ráje, světla, čistoty), tj. právě tak, jak bude jednou viset na kříži. Žehná.

JAN KŘTITEL

stojí výše než Kristus, avšak v postoji klanění, hluboké úcty (Já bych měl být pokřtěn od tebe a ty přicházíš ke mně?) a poslušnosti (Připusť to nyní, neboť tak je třeba, abychom naplnili všechnu spravedlnost. (Matouš 3,14-15)).
Pod Janem je strom a sekyra, odkaz na jeho kázání u Jordánu, platící pro všechny, kdo stojí o obmytí křestní vodou: „Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.“ (Matouš 3,10)

ANDĚLÉ

drží Kristův oděv. Klaní se Synu člověka, v němž rozeznávají Syna Božího.

JORDÁN

Voda symbolizuje časnost. Také personifikace pramene (v horní části), řeky (vlevo dole) a moře (vpravo dole) připomínají, že i pozemský lidský život pramení, plyne a ústí. Je to „úsečka“, v níž ale stojí Kristus, jemuž se otvírá nebe. Kristus spojuje naši časnost s věčností. Postupným sjednocováním s Kristem získává náš život věčný rozměr.
Jiným pohledem na tutéž skutečnost je očištění od hříchů. K Bohu nemůže nikdo přijít neočištěn. Voda užívaná k očistě těla symbolizuje očistu vnitřní. Hříchy Janem pokřtěných lidí stekly do Jordánu. Tím, že se do stejné vody noří Ježíš, bere je na sebe a osvobozuje od nich každého, kdo se s Ním spojí.
Voda je těsně spojena s Duchem svatým. Duch Boží, který se vznášel na počátku nad vodami, vznáší se nad nimi v podobě holubice znovu, aby sestoupil na Krista a zůstal na Něm. Na nás je, abychom pochopili a naučili se prožívat skutečnost, že i na nás Duch sestoupil a přeje si zůstat, že i nám platí slova „Toto je můj milovaný syn, dcera.“
Do této skutečnosti – do Ducha – však každý proniká postupně. I o tom hovoří personifikace pramene, řeky a moře. Jejich přítomnost spolu s rybami evokuje vzpomínku na Ezechielovo proroctví: „Přivedl mě znovu ke vchodu do domu. A hle, zespodu prahu domu vytékala k východu voda; průčelí domu je totiž obráceno k východu a voda tekla dolů zpod pravého boku domu na jižní straně oltáře. A vyvedl mě branou severní a vedl mě venku okolo k vnější bráně směrem na východ. A hle, voda se řinula z pravého boku. Když odcházel ten muž na východ, měl v ruce měřicí šňůru. Odměřil tisíc loket a provedl mě vodou; vody bylo po kotníky. Znovu odměřil tisíc a provedl mě vodou; vody bylo po kolena. Odměřil další tisíc a provedl mě; vody bylo po bedra. Odměřil ještě tisíc a potok nebylo možno přebrodit; voda vystoupila a muselo se v ní plavat; byl to potok, který se nedal přebrodit. Řekl mi: „Vidíš, lidský synu?“ Vedl mě dál a znovu mě přivedl k břehu toho potoka. Když jsem se tam vrátil, hle, na břehu potoka bylo po obou stranách velmi mnoho stromoví. I řekl mi: „Tato voda odtéká do východního obvodu, teče dolů do Araby a vlévá se do moře. Tam, kde vtéká do moře, stávají se vody zdravými. Každý hemžící se živočich bude žít tam, kam se vlévá potok. A ryb bude velmi mnoho. Neboť kam se vlévají ony vody, stávají se zdravými a zůstane naživu všechno tam, kam se ten potok vlévá. I postaví se u něho rybáři; od Én-gedí až k Én-eglajimu se budou rozprostírat jejich sítě. Ryb rozličného druhu bude velmi mnoho jako ryb ve Velkém moři. Bahna a louže jeho, kteréž se neopraví, soli oddány budou. (Ezechiel 47,1-11; citace z ekumenického překladu, kromě posledního verše, který jsem pro větší významovou přesnost přepsala z překladu kralického)

(pro detailní zobrazení klikni na obrázek)

Předlohou k této ikoně je starobylá ruská ikona z XII. století, přináležící k  tzv. Novgorodské škole

STAŘEC NA TRŮNU

V horní části ikony je zobrazen „Starý dnů“ z knihy proroka Daniela: „Viděl jsem, že byly postaveny stolce a že usedl Starý dnů. Jeho oblek byl bílý jako sníh, vlasy jeho hlavy jako čistá vlna, jeho stolec – plameny ohně, jeho kola – hořící oheň…“ (Daniel 7,9).

 HOLUBICE

Holubice sestupující z nebe je tradičním symbolem Ducha svatého. Sestupuje na Marii, která se tím samým okamžikem stává Matkou Boží, Matkou Vtěleného Slova: Kristus – Logos je zobrazen uvnitř Marie.

ČERVENÁ NIT

Maria tká nachovou látku pro chrámovou oponu (srv. Jakubovo protoevangelium). Je tím vyjádřen její aktivní podíl na stavbě chrámu novozákonní církve.

GESTO GABRIELA

Tři natažené prsty upomínají na Trojici, palec spojený s prsteníkem symbolizují spojení božské a lidské přirozenosti, k němuž má právě dojít.

(pro detailní zobrazení klikni na obrázek)

I stalo se k němu slovo Hospodinovo: „Jdi odtud a obrať se na východ a skryj se u potoka Kerítu proti Jordánu. Z potoka budeš pít a přikázal jsem havranům, aby tě tam opatřovali potravou.“ Šel tedy a učinil, jak řekl Hospodin. Usadil se u potoka Kerítu proti Jordánu. A havrani mu přinášeli chléb i maso ráno a chléb i maso večer a z potoka pil… (První královská 17,2-6)

(pro detailní zobrazení klikni na obrázek)

KOMPOZICE

Střed ikony tvoří jeskyně s jeslemi a narozeným Ježíšem, u níž leží Maria. Ikonu je možné vnímat rozděleně na část horní (vztahující se k Božím věcem a tajemstvím) a dolní (vztahující se k lidství). Z nebe vychází jediný paprsek, který se v prostoru jeskyně dělí na tři (připomínka trojjediného Boha a zároveň hvězdy, za níž šli mudrci). Vlevo dole sedí Josef, před ním stojí pokušitel, vnášející do jeho duše pochybnosti (srov. apokryfní texty). Vpravo porodní báby Zelomi a Salome koupou malého Ježíška (Jakubovo protoevangelium). V levém horním rohu mudrci následují hvězdu.

Maria je ze všech lidí zobrazených na ikoně největší, čímž se připomíná velikost jejího významu v plánu spásy. Narozený Ježíš je oproti ní mnohem menší, než je reálný rozdíl velikosti matky a dítěte. Tím má vyniknout Jeho kenoze, umenšení. Zároveň je to odkaz na hořčičné semeno, menší než ostatní semena, z něhož má vyrůst velký strom, poskytující útočiště ptákům. K tomuto semenu Ježíš přirovnal Boží království, jehož On sám je zosobněním. Zvlněná země zas připomíná podobenství o kvasu, který žena (Maria) zadělala do tří měřic mouky (do světa; do duše), aby prokvasil všechno. Opět je řeč o Božím království, a tedy o Kristu.

JESKYNĚ

Vnitřek je tmavý, černý, připomínka temnot a stínu smrti, duchovního zbloudění, zla a hříchu, z nichž nás přišel Kristus – Světlo (Jan 1,4-5.9) – vysvobodit (Iz 8,22-9,1). Žít znamená přebývat v tomto Světle, realizovat božské. Světlo pronikající temnoty zároveň připomíná Kristovo sestoupení do pekel. Obě události jsou vstupem Boha do společenství, které povznáší k sobě. Ježíšek je zabalený v plenkách, které však více připomínají pohřební plátna, do nichž bude jednou omotán. Podobně jesle mají podobu oltáře, ale též hrobu (viz Ukládání). Obojí odkazuje na Ježíšovu oběť, k níž Jeho život od počátku směřoval. Vůl a osel jsou odkazem na stížnost Boha z proroka Izajáše: „Vůl zná svého hospodáře a osel jesle svého pána, mne však Izrael nezná, můj lid je nechápavý“ (Iz1,3).

MARIA

Matka Boží je matkou Krále, její lůžko má tedy barvu královskou, červenou, která svou symbolikou zároveň odkazuje na tvůrčí sílu Boha, život, vzkříšení. Hvězdy jejího oděvu připomínají její panenství před porodem, při něm i po něm. Zlatem hvězd je vyjádřena božská podstata tohoto zázraku.

Maria se dívá na pochybujícího Josefa: soucítí se všemi, kdo jsou trápeni pochybnostmi a přimlouvá se za ně.

ANDĚLÉ

Svou přítomností potvrzují přítomnost Boha. Na ikoně je zřejmá jejich „pracovní náplň“: klanět se Bohu a jako Boží vyslanci vést k Němu lidi. Ruce skryté v oděvu vyjadřují úctu a podřízenost.

JOSEF

„Čistý Josef se srdcem plným zmatku a rozporných myšlenek znejistěl. Věděl, že jsi dosud nepoznala manželské objetí a zapochyboval o Tobě…“ (Akatist k Matce Boží; srov. Matouš 1,19-21). Nejistotě a pochybnostem se na cestě k Bohu nikdo nevyhne, obojí patří k lidství a souvisí s naším omezeným poznáním.  Josef je zde zachycen právě v tomto stavu za všechny, kdo si probojovávají svoje bitvy o postup do hlubších vrstev duše, k hlubšímu a důvěrnějšímu spojení s Bohem. Za všechny, jimž se hroutí přirozené představy o životě, o tom, co by jak mělo správně být, o duchovní cestě, o vztazích. Josef z toho boje vyšel vítězně, nechal si to všechno vzít, aby přijal koncepci Boží. Utrpení způsobeném pochybnostmi se však ani on vyhnout nemohl.

PASTÝŘI A OVCE

„A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově…“ (Lukáš 2,8-11) „Pastýři slyšeli anděly opěvovat příchod Krista mezi nás. Běželi k Němu jako k Pastýři a divili se, že jako nevinný beránek přijímá potravu z Panny na jejím klíně…“ (Akatist k Matce Boží)

Vtělení Boha a Jeho vstup do hmotného světa v hmotné podobě není záležitost jen pro někoho, pro elitní zbožné vrstvy, pro intelektuály…je to výzva i naděje pro všechny. Jako první tuto zvěst slyší právě lidé z vrstvy nejchudší, „nejhrubší“, lidé dostatečně prostí a „duchovním balastem“ nezatížení, aby byli schopni ji přijmout. Ovce jako obětní zvíře opět odkazuje na Ježíšovo poslání. Zároveň upomínají na Krista jako na Dobrého Pastýře, který volá své ovce jménem a položí za ně svůj život, či na Dveře, skrz něž „kdo vejde, bude zachráněn, bude vcházet a vycházet a nalezne pastvu“ (Jan 10,1-18).

OMÝVÁNÍ JEŽÍŠE

Připomíná, že se vtělený Bůh od jiných novorozenců ničím neliší a vyjadřuje potřebu duchovní očisty (křest, pokání).

MUDRCI (MÁGOVÉ)

„Mudrci spatřili hvězdu k Bohu směřující a šli za její září. Bezpečně jim svítila při hledání Mocného, Pána. Když došli k nedosažitelnému Bohu, radostně zvolali: Aleluja!“(Akatist k Matce Boží, srov. Matouš 2,1-12)

„Když (mudrci) spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí“ (Matouš 2,10). Radost patří k základním příznakům víry a působení Boha na duši člověka.

„Od východu přišli do Betléma mudrci, aby se poklonili Pánu; otevřeli své pokladnice a obětovali mu vzácné dary: zlato velikému Králi, kadidlo pravému Bohu a myrhu k jeho pohřbu. Aleluja.“ (Liturgie hodin)

Je zvláštní, že právě ony mágy napadlo vážit cestu dlouhou několik tisíc kilometrů, aby se mohli poklonit narozenému dítěti. (Proč to nenapadlo židovské znalce zákona?) Je zřejmé, že mágům nechybělo poznání zejména dvojího druhu: 1) Znali řeč hvězd a dokázali ji dešifrovat. 2) Pochopili míru důležitosti toho, co rozluštili, pro jejich osobní život i pro svět, což není možné bez určité duchovní praxe (modlitba). Poznání pouze intelektuální by těžko mělo sílu podnítit je k takové cestě.

(pro detailní zobrazení klikni na obrázek)